o projektu

Volný čas je mezinárodní projekt, který má za cíl postihnout oblasti lidského konání, jež   nejsou obecně považované za společensky formotvorné, ale které nepochybně ovlivňují obecnou podobu života.

Projekt je zaměřený na jevy, které jsou dlouhodobější a mají vliv na obecný životní styl, podnítily nějakou společenskou změnu nebo alespoň znamenaly (znamenají) nějaký, byť pokleslý, zásah do vžitých konvencí. Dvacáté století bylo dobou velkých změn, velkých gest, velkých lidských katastrof, ale i velkým voláním po humanitě a demokracii, taky touhou po velkých říších, která přerůstá do současnosti. Na tomto monumentálním pozadí se objevují nepatřičné aktivity, které se svou podivností, naivismem a utopičností nehodí do velkých rysů moderny, jež přes příchod postmoderního vidění světa stále přežívá.

Přípravné týmy partnerů budou zkoumat především jevy 20. století s možným vyústěním do století současného (pokud takové vyústění existuje) a se budou zabývat vlivem těchto jevů na současnost nebo eventuálními možnostmi vzniku podobných utopických hnutí v blízké budoucnosti.

Výstupem projektů budou 4 výstavy a workshopy v partnerských institucích Lotyšska /květen-červen 2011/, Švédska /červen-záři 2011/, Bulharska /červenec-srpen 2011/ a České republiky /záři-říjen 2011/, které budou podpořené katalogy s publikací konceptů a výsledků rešerše uměleckých a sociálních hnutí.

Projekt Volný čas svými výstupy a diseminaci je zaměřen na umožnění dialogu mezi generací,  mladými umělci a studenty, stejně jako mezi kritiky umění, kulturními a uměleckými organizacemi, galeriemi, muzei, vzdělávacími organizacemi a široké veřejnosti.

téma

Národní galerie v Praze

Projekt představuje ta díla, hnutí, tvůrčí postoje, které nebyly a nebo nejsou svázány s intencemi úspěchu a pokud zůstaly známy, tak jen jako alternativní, buď ryze privátní, nebo společensky kritické aktivity.

Charakteristické je pro ně větší díl nezáměrnosti a to nejen v politickém, ale především ve smyslu individuálního lidského soukromí. Projekt začíná zhodnocováním výtvarného materiálu, který stál stranou toho výtvarného myšlení a vyjadřování, na které byl, nebo je kladen největší důraz. Tak se dnes mnohdy stává zajímavější dokumentární fotografie, buď ze soukromí umělce, nebo původně pořízené jen jako pomocný materiál pro vznik díla velkých uměleckých ambicí. Stávají  se důležité projevy touhy po sociabilitě v polohách zábavy a hry umělecky založených komunit, či hry a zábavy neuměleckých kulturních společenství.
Do české části projektu bude zahrnuta reflexe kultury spojené s utopií trampství, které se v českém prostředí rozrostlo do celospolečenského fenoménu sahajícího od útěků z urbánního prostředí do přírody v prvních desetiletích 20. století, přes sociálně významné hnutí dvacátých a třicátých let, až k útěkům z prostředí ovládaného totalitními režimy v 2. polovině 20. století. Do rámce těchto aktivit patří jak projevy masové trampské architektury, kultury oděvu, hudby, literatury, tak i projevy protagonistů avantgardy, jako byl například trampský tábor uměleckého sdružení Mánes na řece Malši v jižních Čechách.

V tom smyslu bude pojednáno o squoterech, o pokusech uměleckých hnutí vymanit se z temat trhu, o alternativách atd.

Lotyšské Národní Muzeum Umění

Ustavičné politické a společenské změny v průběhu 20. století v Lotyšsku vedly ke vzniku smýšlení, podle nějž nic není stabilní a věčné a člověk se musí spoléhat sám na sebe. Národní modifikace každodenní sovětské nutnosti řešit nejrůznější problémy života zahrnuje celou řadu praktických činností – opravování automobilů po večerech pracovních dnů a o víkendech, ruční práce, zahrádkaření, zavařování a nakládání hub, sbírání lesních plodů – těmito aktivitami si lidé vymezovali svůj prostor sahající od nedosažitelných snů až po meditativní rozlet. Když se však po zhroucení Sovětského Svazu mohlo konečně otevřeně projevit duchovní hledání, jehož kořeny leží v šedesátých a sedmdesátých letech, projevilo se příklonem k víře, studiu východních filozofií a různých duchovních cest typických pro hnutí New Age. Objevilo se několik uměleckých osobností, které se začaly zabývat jógou, buddhismem, čínským cvičením cigun, hinduismem a meditačními technikami. Usilují o dosažení holistické duchovní a tělesné harmonie se všehomírem. Tyto aktivity nikdy nenabyly podoby organizovaných hnutí, byly nicméně značně rozšířené a představovaly významnou proměnu sovětské a post-komunistické reality. Rozvíjejí se i nadále v Lotyšsku 21. století.

Bildmuseet, Umeå University, Sweden

Švédský přístup k práci a volnému času se utvářel pod vlivem luteránského protestantismu.

Industrializace je jedním z klíčových faktorů, který vytvořil potřebu volného času a zároveň jej umožnil. Regulace pracovní doby byla zásadní pro vytvoření určitého časového úseku, který byl naprosto jiný než práce. Již koncem 19. století se levice zasazuje o volný čas, zřejmě inspirována „Právem na lenost“ Paula Lafarguea, což byla na přelomu 19. a 20. století celosvětově druhý nejprodávanější politický text, překonaný pouze „Komunistickým manifestem“.

Švédská koncepce zahrne řadu současných švédských i světových tvůrců, kteří se nejrůznějšími způsoby zabývají současnými utopiemi volného času: volný čas věnovaný rekreaci a seberealizaci, volný čas jako prostor pro myšlení a reflexi, či volný čas věnovaný tvořivosti a hře. Spare Time/Volný čas se rovněž zabývá sociálními aspekty volného času, neboť některé aktivity se lépe provozují individuálně, zatímco jiné vyžadují účast a spolupráci ostatních. A přesto oboje mohou vyvolávat podobné pocity, propojují tělo a mysl prostřednictvím fyzické či intelektuální aktivity, ať už se jedná o denní snění, týmové sporty či třeba zkoušky pěveckého sboru.

Asociace Kulturní horizont 2007, Bulharsko

Bulharský národní koncept SPARE TIME/VOLNÉHO ČASU se opírá o pracovní hypotézu, že totiž volný čas v Bulharsku nebyl nikdy spojen s utopickými vizemi. Tato koncepce je založena na společenských průzkumech, zpracovávajících témata pracoviště a volný čas, umělecké aktivity a volný čas, mládež a volný čas – na něž klade bulharská koncepce největší důraz.

Moderní umění emancipovalo osobnost umělce. A změna zůstala jediným  znakem uměleckého vyjadřování, který se zachoval i po modernismu. To je možná důvodem zářivé umělecké prezentace lidí, kteří se snaží být co nejaktuálnější. V Bulharsku možná není jiná scéna než scéna umělecká, které se po demokratických změnách po roce 1989 razantně chopili mladí umělci. Nechtěli si tuto scénu přisvojit, vstoupili na ni, aby se sami prohlásili za současné umění. Hledání nového pojetí současného bulharského umění rozšířilo spektrum od „avantgardy“ až po „nekonvenční formy“ ještě rychleji než v paralelních subkulturách mládeže.